Jak jsem se otužovala

Slyšíme to neustále, je třeba zvyšovat imunitu. Například politici to mají super, protože ti mají imunitu, tak nějak ze zákona. 

Ovšem obyčejný člověk, aby se uštval sportem nebo finančně zruinoval zdravou výživou a vitamíny.  Naštěstí sportovat se teď nesmí a ty nejdůležitější vitamíny máme ve sklepě. Hlavně překvašenou hroznovou šťávu a zkapalněné meruňky. Pupík tvrdí, že je to nejlepší způsob konzervace a pravdou je, že se nekazí tak jako moje kompoty a marmelády. V obchodě dokupuji jen pár maličkostí.

 „Rum, cola, rum…,“ tahal můj nákup z bedýnky. „A hele, tady je změna…červené.“

„To je resveratrol,“ obhajovala jsem nákup. „…blahodárný elixír pro mozek.“

„A kolik se toho musí vypít, aby to začalo fungovat, zlato?“

Moc dobře vím, kam tím míří.

„Nevím, Pupi, ale měl by sis taky dát.“

Rychle stočil řeč na rum, ale na mě si nepřijde.  Je tu advent, vánoce přede dveřmi a internet plný receptů na cukroví. V tomto období je každá hospodyňka bez rumu úplně vyřízená. Z bedýnky vypadl pytlík vanilkového cukru, nejspíš z minulého nákupu a já triumfovala.

„To by mě zajímalo, co používáš za mouku, že saje tolik rumu.“

Kdyby se zajímal o buddhismus, věděl by, jak to chodí v tibetských klášterech. Vařit tam mohou jen mniši, jejichž mysl je harmonicky vyladěná. A všichni víme, že vánoce jsou zejména pro ženy obrovský stres. Mniši dosahují vnitřní harmonie meditací, já lahví rumu.

Výsledkem je lahodné cukroví, které projde přes trávící trakt, aniž by ho zaregistroval. Tak je k němu šetrné.

„Mně teda jídlo od tebe párkrát přes trávící trakt prošlo a ve většině případů, to trakt dost zřetelně zaznamenal.“

„No a na to je ten rum taky dobrý, protože staví.“

Tuhle nekonečnou debatu jsem ukončila zásadním rozhodnutím. Jestli mu vadí můj zdravý duch, o něhož se tak pečlivě rozličnými nápoji starám, zdokonalím i jeho příbytek, tělo.

„Začnu se otužovat,Pupi.“

Nepotřebuji k tomu řeku, koncem listopadu se mohu otužovat vzduchem. Hned druhý den ráno jsem vyběhla na dvůr jen tak, v císařových šatech. Bohužel nové už nejsou, občas mají nějaký ten záhybek, který už nejde vyžehlit a taky jsou místy trochu, asi pravidelným nošením, vytahané. Naštěstí se zimou malinko srazily, takže na mně tak nevisely. S drkotáním jsem proběhla kolem Pupíka, který stál jen v trenýrkách u kurníku a sypal slepicím. Šklebil se od ucha k uchu a něco si prozpěvoval. S vypětí všech sil jsem oběhla dvůr, zmateného, šokovaného psa u zadku. Nakonec jsem celá promrzlá vběhla do vyhřátého domu. Ranní otužování zakončila studená sprcha. Lezly mi při ní oči z důlků, ale statečně jsem vyřvávala, jak je to prima. Ať to Pupík slyší.

Po půlhodině se vrátil, jen v těch trenýrkách, spokojeně zrůžovělý mrazem: „Nějak nám přituhlo, příště si musím vzít tričko.“  Moc dobře vím, komu ta slova patřila. Však já mu ještě ukážu! O vánocích se budu válet ve sněhu.

Pak začal chystat snídani. „Dobytek už dostal, ale máme tu ještě jednu slepici…co si dáš, zlatíčko?“

Do večera jsem začala kašlat a druhý den zůstala s teplotou v posteli.

„Potřebuješ něco, zlato?“ nakoukl Pupík do ložnice.

„Horký čaj s rumem.“ Vidíte, jak se hodí!