Všechnotlachy: Jako pes a kočka

Bylo to takové to manželství kočky se psem. Občas spolu něco upekli, ale jíst se to nedalo. A už vůbec ne žít. 

Tahali se sem a tam, čehý a hot, až teprve rozvod uvolnil ty nesnesitelné opratě.

Nevím, zda si až tehdy uvědomili, co jeden pro druhého znamená. Pokud ano, pečlivě to skrývali. On se nejdříve pokusil o sebevraždu, ona šla s hlavou vztyčenou z náruče do náruče. Na rozdíl od něho se už nikdy nevdala.

V tichosti snášela tajné, nenávistné útoky jeho nové partnerky. Zmínila se mi až po letech.

„….skoro každou noc…kdyby jen jednou, ale pokaždé, když jsme se synem usnuli telefon znovu zazvonil….třeba třikrát za noc.“

„Jak víš, že to byla ona, když se nikdo neozval?“

„Řekla mi to její kamarádka. To víš, město je malé.“

Obdivovala jsem její klid, většina žen by si na ni pěkně došlápla.

„Neblázni! …to by nikdy nepřiznala. Bublina kolem paní dokonalé by vmžiku splaskla.“

Běžel čas, jejich syn se oženil, přišla vnoučata, dvě najednou a s nimi narozeninové oslavy. Jejich atmosféra by se dala stěží krájet, bylo to spíš na pořádnou sekyru. Aby se to konečně rozštíplo.

„Vezmu si ty nové šaty,“ bylo pro mne celkem výmluvné. Nakonec tu druhou vždycky trumfla. Ta nebubřeně seděla vedle dortu s jednou či dvěma svíčkami a nenávistnými pohledy zpoza strojeného úsměvu zabíjela všechny kolem. Na dort se třemi už nedošlo. Snahu vytvořit alespoň částečně zdání slušnostních rodinných vztahů mu vzápětí rychle zatrhla a tak děti postupně o svého dědečka z otcovy strany přišly.

„Maminka je nemocná,“ oznámil mu jednoho dne syn. „Vážně nemocná.“

Do šesti měsíců zemřela.

Pokondolovala jsem rodině a přistoupila k opodál stojícímu páru.

„Upřímnou soustrast,“ potřásla jsem mu rukou. Zůstal stát, zjevně zaskočen. „Už nebude mít s kým bojovat,“ řekla jsem kamarádce, když jsme míjely jeho naštvanou ženu.

A přesně to se stalo.

Po dvou letech ohlásili rozvod. Ona opustila jeho. Odstěhoval se do jiného města, začal podnikat, dlouho jsem ho neviděla. Až včera. Celý kvetl.

„…budeme se brát, je jí tolik podobná,“ tím myslel svou první zesnulou ženu.

Říkám, jako pes a kočka, měli se rádi, jen spolu neuměli žít.

Až doma, na terase jsem pohlédla vzhůru k nebi: „Tak vidíš, co jsem ti říkala. Nikdy tě nepřestal milovat.“