V rytmu vášně II.

Pokračování "erkového" románu. Pokud napíši o čem to je, nemusíte to číst. Takže...rozehrávám další dějství a věřte mi, bude tam ještě spousta zápletek.  

Ticho pokoje přerušilo táhlé zvonění, pak nedočkavé, krátké cinkání. Vstala a šla otevřít. Nádherné vzpomínky se vmžiku rozplynuly.

„No konečně,“ zaslechla namísto pozdravu. „Už jsem si myslela, že tu vystojím důlek.“

„Podívej, i když není můj byt zrovna největší, vezmi laskavě na vědomí, že nestojím za dveřmi. Ani když čekám návštěvu.“

„Hned se nečerti,“ zaznělo smířlivě. „Až ti řeknu tu novinku,“ zrzka středního věku udělala významnou pauzu, spiklenecky mrkla, odstrčila Doubravku a vešla do bytu. Doubravka, myšlenkami bůh ví kde, zůstala na prahu.

„Co tam okouníš?“ halasila zrzavá hříva z nitra bytu. „Jak to, že mě dnes nevítáš?“

Doubravka milovala ono nonšalantní gesto, pokynutí rukou doprovázené slovy: „ Vítám tě, pojď dál.“  Bylo to, jakoby otevírala své království a nabízela druhým, aby ho s ní na okamžik sdíleli. I proto si dala na vybavení bytu záležet.

Po náhlé, nečekané smrti manžela se odstěhovala z domu, který společně vybudovali. Splněný sen byl ze dne na den velký a prázdný. Koupila si malý, pro ni dostačující byt a zbylé peníze uložila do banky. Spolu s penězi, které v obrovském pracovním tempu vydělali a naspořili, to byla celkem slušná částka. Díky ní se mohla zastavit, žít nějakou dobu jen tak, bez ranního shonu a večerních návratů, bez notesu plného úkolů a schůzek s klienty.

V tom vdovském smutku, věčném odloučení a přesto zvláštním klidném plynutí spatřila svůj dětský sen. Málem by na něho zapomněla, a i když to bude znít necitelně, manželova smrt v ní vyvolala touhu po životě. I on měl mnoho přání a snů. Všechny zůstaly v jediný okamžik navždy zapomenuty. Už nebyl nikdo, kdo by po nich toužil, už nebyl nikdo, kdo by je naplnil, kdo by je žil.

Tak často říkal: „Jednou… až bude víc času… možná v důchodu...“

A jednoho dne, svíce, která nečekaně dohořela, uhasila všechny naděje, umlkly přání a touhy. Už nebylo žádné „ jednou“, byl konec, smrt a prázdno.

Jestlipak zalitoval na cestě mezi světy, kolik času zbytečně promarnil, přemýšlela občas Doubravka.

Oba byli posedlí prací. Přinášela jim peníze, komfort, blahobyt, ani jeden z nich nezpozoroval, co jim zároveň brala. Skutečné prožitky, radost z obyčejných věcí. Není nic, co by mu mohla vyčítat či zazlívat, byla stejná. Zahrnoval ji dárky, ale ten největší a nejcennější jí daroval až po své smrti. Vědomí toho, jak hloupě, prázdně a bez užitku žila. To byl vskutku veliký dar, klenot mezi drahokamy. Navždy mu za něj bude vděčná.

„Doubravko,“ zrzka ji vytrhla z úvah. „Posloucháš mě?“ řekla dotčeně.

„To budeš koukat, to je teda něco,“ usadila se na pohovku vedle malého stolku. Světle hnědý nábytek doplněný béžovými potahy ladil s meruňkovými stěnami. Doubravka milovala jemné pastelové tóny a jemně zemité odstíny, do nichž své království zahalila.  A nyní v tomto jejím světě svítila zrzavá kštice a chrlila jedno slovo za druhým.

„Kávu?“ zeptala se Doubravka.

„Počkej, kávu mi uděláš potom.“

Doubravka na ni zvědavě pohlédla.

„Takže,“ následovala dramatická přestávka. „Pamatuješ na Pavla? Toho ze semináře, z autorského psaní?“

Zlehka přikývla.  

„No, tak ten dostal cenu za nejlepší dílo začínajícího autora. Objev roku. Samozřejmě shrábne i finanční odměnu…  Teď bude mít, prevít, všude otevřené dveře, nakladatelé se o něho poperou,“ protočila zasněně oči. „To má někdo štěstí,“ povzdechla na závěr.

„Třeba to není štěstí, ale talent,“ řekla Doubravka.

„Pcha, ten a talent? Mně nikdo nic nenamluví. Kamarádíčci. Tak to je. A my pořád nic,“ povzdech znamenal jediné, přišel čas na kávu.

Doubravka odešla do kuchyně, zapnula kávovar a než se nahřál, vrátila se v myšlenkách k Pavlovi.

Třeba dal i na některé její nápady a rady. Jak ráda by byla součástí jeho úspěchu.

Souzněli, pluli na stejné vlně. Naslouchal a bral vážně vše, co říkala. Vybavila si radostné záblesky jeho očí, štíhlé, přesto pevné paže a krásně tvarované prsty, s nimiž její návrhy zapisoval. Cítila se potřebná a užitečná. Možná mám přece jen talent, říkala si. Byl ostřílený harcovník, absolvoval spoustu různých seminářů a kurzů, nejen autorského psaní, ale i scenáristiky a jiných literárně tvůrčích směrů. Spatřovala v něm budoucí literární ikonu. Při společných setkáních jí říkával, že ona, Doubravka, je jeho inspirací a múzou. A ona mu věřila.

„Jen mě má múza ještě nepolíbila,“ při těchto slovech se vždy lehce zavrtěla a zarděla.

V jeho přítomnosti se cítila jako malá holka. Ráda s ním sdílela společný prostor, hodiny a dny, ani si nevšimla, jak rychle seminář uběhl. Tolik toho v ní zanechal. Mohla si nalhávat cokoliv, ale nebyly to jen nové znalosti, které si odnášela.

S vonící kávou vešla do pokoje.

„Odkud to máš, Majko?“ Cloumala jí zvědavost, zvláštní pocit, že zpráva není celá. Nebo si přála, aby nebyla celá.

„Odkud asi? Tak zaprvé, psalo se o tom v Knižních novinkách, za druhé mi psali všichni z kurzu a za třetí jsem Pavla potkala. Jo,“ prohodila jen tak mimochodem, „ptal se na tebe.“

Tak on se na mě ptal! Nejraději by Majku objala. „Co říkal?“

„Nepřerušuj. V sobotu má autogramiádu s malým rautem pro veřejnost a té kráčí v patách oslava.  Představ si, novináři, publicita. Všechno organizuje a platí jeho nakladatel. Já mu tak závidím! Holomek jeden!“ znovu vypoulila oči.

Doubravce došlo, že právě teď pluje na růžovém obláčku obklopena hromadou nadšených obdivovatelů. Využila kamarádčiny malé nepřítomnosti a zašla do kuchyně pro vodu.

Potřebovala soukromí. I když slovům Majky rozuměla, slyšela, co jí říká, usilovně přemýšlela, co to znamená pro ni samotnou. Skleničky s mátou a limetkou se dotkly mramorového stolku. Doubravka pohlédla zvídavě na Majku. Tak co jsi mi ještě neřekla, co schováváš?

„A teď to nejdůležitější,“ pohodila zrzka hlavou, přitom se zatvářila tajemně.

A je to tady.          

„Pavel nás dvě,“ pronesla spiklenecky, „jako jediné z kurzu…na tu svou oslavu…pozval!“ Poslední slovo doslova zařvala.  „Co na to říkáš? Bezva, ne?“

Konečně. Teď to bylo všechno.

„Mluvilas o rautu pro veřejnost, takže jaképak zvaní,“ vyhrkla.

„To jo, ale na skutečnou oslavu se jde do hotelu na náměstí. Pane bože, ten nejdražší hotel ve městě!“ vstala a tleskala jako dítě. „Jenom pro pozvané. Chápeš? Víš, co tam bude za lidi. Novináři, nakladatelé, vydavatelé, sponzoři, prostě samá honóra!“

Pohybem ruky upravila nejdříve sukni, potom vlasy, hodila si nohu přes nohu, zatvářila se noblesně a afektovaným hlasem pronesla: „ A já si tam konečně někoho narazím, někoho pořádně bohatého. To by v tom byl čert, aby to konečně neklaplo. Jinak mi kartářka vrátí peníze,“ dodala hlasem plným smíchu.

Doubravka měla Majku ráda. Byly kamarádky snad celou věčnost. Majka připadala hodně lidem trošičku praštěná, ale vzhledem k tomu, co všechno v životě prožila, bylo až s podivem, jaký nadhled a humor si dokázala udržet. Anebo to byla ta nejlepší obrana. Proti trápení, zradě a osamění. S veškerou odpovědností a láskou vychovávala dceru, a pokud si Doubravka vzpomíná, byla jí matkou i otcem zároveň.

Občas jí i přes nesčetné problémy záviděla, ale časem pochopila, že každý má svůj úděl, a ten musí nést. A tím jejím, Doubravčiným, bylo nenaplněné mateřství. Zpočátku naříkala, nahlížela do kočárků, pak se jim obloukem vyhýbala, odstupovala od těhotných žen jako od malomocných. Jak život ubíhal a roky přibývaly, přestala to těžké břímě vnímat jako nespravedlnost. A když zaslechla smutné historky o dětech závislých na drogách, alkoholu, bez úcty k vlastním rodičům, v duchu osudu děkovala. Ano, raději sama, než s dětmi, které jsou horší než hyeny. I když, těžko říct, co je horší anebo lepší? Ani jedno, obojí nás stojí mnoho slz.

Když se obě dosyta vysmály, Majka se vrátila do přirozené polohy.

„Ne, teď vážně,“ řekla. „Vůbec netuším, co si obléknu. Musíš mi poradit, Doubravko,“ zaprosila. „Znáš mě, mohla bych to přepísknout a veškeré šance na ženicha budou v háji.“

Majčin nápadný osobitý styl byl pro většinu lidí do očí bijícím nevkusem. Těch barev, které dokázala dohromady splácat. Žádnou béžovou, světle hnědou s meruňkou. Rovnou fialovou, zelenou, červenou, růžovou a všechny pěkně syté. Šátky ve vlasech, na krku, kolem pasu, prsteny a korále, šperky a třpytky kam se podíváš. Přesto všechno se jí nedala upřít jistá elegance. Zejména fascinující byl způsob, jakým Majka své modely nosila. Hrdě, s radostí a velkou dávkou sebevědomí.

„Něco vymyslíme,“ slíbila Doubravka. „Hlavně si neber nic, v čem se nebudeš cítit dobře.  Jestli máš potkat toho pravého, měl by tě chtít takovou, jaká jsi. Jak dlouho si myslíš, že by ses dokázala přetvařovat? Řekni, co by to bylo za život v béžových šatech?!“

„Máš pravdu, tak to jen trochu usměrníme, jo?“

Pak si dlouho povídaly, četly si ukázky ze svých literárních počinů, probíraly všechno možné a ze všeho nejvíc hovořily o chystaném večírku.

Obě milovaly knihy, Majka především poezii. Kromě přátelství je spojovala záliba v psaní. Navštěvovaly různé semináře tvůrčího psaní, braly to jako příjemně strávený čas a Doubravka i jako počátek cesty, po níž chtěla v budoucnu kráčet. Chtěla se stát, pokud dá bůh a talent, což dodávala s pokorou, spisovatelkou.

„Tak zítra,“ padlo na rozloučenou.

Majka se ve dveřích znenadání otočila a mimoděk, jakoby to nebylo nic důležitého, jen tak pronesla: „Pavel říkal, že bez tebe nemám chodit. Je ti to jasné? Ale, jasné to bylo už na kurzu,“  zmizela v tmavé noci.

Doubravka stála v domovních dveřích, hleděla za vzdalující se siluetou. Dlouho, ještě dlouho zněla poslední slova v srdci ženy toužící po lásce a objetí.