Klídek skončil, už nejsem sama doma!

Co mi pandemie vzala? Dopolední pohodu. A co mi dala? Chlapa domů a na celý den...od rána do večera...naštěstí jsme nedaleko Pálavy. Jednu máme za oknem a druhou ve sklepě.

Pomaličku to u nás houstne.

Vůbec je celý podrážděný. Zrovna dneska ráno. Hned, jak jsem vytáhla popraskané paty a opuchlou tvář z ložnice, spustil něco o chrápání.

„…celou noc…jak dřevorubec.“

To mu tak žeru, já u toho klidně spala. Kdyby to bylo tak strašné, jak tvrdí, asi by mě to vzbudilo, ne! Navíc, mám daleko lehčí spaní než on.

To máme ráno. Dopolednem strávil na sedačce, a když se probudil, zamířil rovnou do kuchyně. Moc ráda ho v kuchyni pozoruji. Ty ladné, přesné pohyby. Na rozdíl ode mne ví, kde co najít a jak to dohromady smíchat, aby se to dalo jíst.

„Pupi, jsi rád, že mě máš?“

„Jasně, srdíčko.“

„Co by sis beze mne počal?“ vždycky mu nenápadně připomenu, jak moc jsem pro něho důležitá. „Co bys teď dělal?“

„Asi to stejné, co jindy, vařil. Pro mne se toho zas tak moc nezměnilo. Dřív jsem vařil pro sebe, teď vařím pro dva.“

To zabolelo. Znělo to skoro jako výčitka.

A byl tu večer. Pupi měl dnes narozeniny. Vždycky to slavíme až večer, teda ty jeho. Moje se slaví už od rána, jenže takové jsou prostě tradice.

Chtěla jsem ho pořádně překvapit, třeba skutečným dárkem. Jenže, všude řádí nebezpečný bacil. Zvolila bych klasiku, peníze. Ale ani ty mu nemohu dát.

Copak ho mohu vystavit takovému nebezpečí? Den co den to opakují v televizi, hlásí v obchodech:

„Zvolte k placení bezhotovostní platbu.“

Peníze rovná se infekce.

Než jsme zamířili do ložnice, udělala jsem na něho pár cukrblíků ve stylu happy, happy a bylo to za mnou. Zdál se, být zaskočen.

 „Máš snad platební terminál?“ vyštěkla jsem podrážděně. Takový nevděk. Moc ráda bych mu na nějaký dárek z jeho účtu přispěla, ale v době pandemie to prostě nejde.